Empat a narcista – Co je spojuje a rozděluje

Na úvod je dobré zmínit, že termín empat ani narcista nejsou samozřejmě odborné pojmy, které by patřily do klinické diagnostiky. Tyto termíny vycházejí z názvosloví odborné i laické veřejnosti zabývající se narcismem, kodependencí (spoluzávislostí), vysokou citlivostí a vztahy, které často navazují osoby se zmíněnými charakteristikami. Já sama za empata považuji člověka s rysy spoluzávislého, tedy toho, který se ve vztahu ocitá v roli pečovatele a dávajícího. Osoby s vysokou citlivostí, které jsou někdy také označovány jako empati, mají v některých případech tak vysokou míru narcismu, že se spoluzávisle chovat nedokážou. Naprosto jasné definování nemají ani diagnózy odborné, natož tato označení. Není účelem tohoto článku vzbudit úvahy a debaty o tom, kdo je přesně empat. Stejně tak narcista nemusí být v mém pojetí pouze osoba s narcistickou poruchou osobnosti.

Ti dva se až magneticky přitahují nejen jako partneři, ale tyto dvojice je možno vidět i mezi přáteli, kolegy, rodinnými příslušníky. Vše se děje, jak má, tak když potká empat narcistu, může ho to setkání natolik energeticky vyždímat, že se pustí mnoha ze svých přesvědčení, projekcí a obran, propadne se, obrazně řečeno, do temné chladné kobky dokonalého ponížení, aby si v tomto osamělém propadu uvědomil, že buď zemře beznadějí, a nebo se změní a povstane celistvější, než kdy předtím byl.

Tento stav by mohl být výsledkem ostrého a finálního střetu s narcistou. Finálního - to proto, jelikož většina empatů asi potvrdí, že v jejich především partnerských, ale i kamarádských vztazích se s člověkem, který se je snažil nějakým způsobem zneužívat, znehodnocovat nebo zatracovat, už setkali vícekrát, jen to do doby toho posledního vztahu vždy nějak rozdýchali a proč také ne, byli na to přeci už od dětství zvyklí a svým způsobem to považovali za normu.

Narcistní jedinec zažil v dětství velmi pravděpodobně podobné nebo ještě horší zacházení než empat, ale vytvořil si iluzi své velkoleposti a přesvědčení, že ti druzí jsou tu kvůli němu a pro něj. Setkání s empatem mu toto přesvědčení jen potvrzuje. Empat ho otevřeně nebo tiše obdivuje, plní mu přání na počkání, neprosazuje se, nesoutěží, ovšem s přibývajícím časem začíná chřadnout, až i narcista si všimne, že tady zase něco nefunguje. Na tom druhém je nějaká vada a pokud ji nenapraví, narcista ho vymění. Co se týká výměny, narcista s ní má i nemá problém. Lidé mu slouží především k užitku, tak jako lze vyměnit staré auto, je možné vyměnit i partnerku/partnera.

Zároveň je narcista, stejně jako empat na lidech extrémně závislý. Každý ale trochu jiným způsobem.
Empat má často závislou strukturu osobnosti, tendenci upnout se na jednoho konkrétního člověka, ke kterému je vázán silným citem, a který mu v určitých fázích vztahu pomáhá na čas zapomenout na jeho nízkou sebehodnotu. Touží být potřebný, touží zachraňovat a svou péčí a zájmem si přitáhnout partnera. Samota v něm vyvolává úzkost, pocit bezcennosti a otevírá hluboké, většinou nevědomé šrámy z dětství, kdy se cítil opuštěný, nemilovaný nebo neviděný.

Ačkoliv narcista působí dojmem, že umí lidi ze své blízkosti propouštět bez sebemenší změny nálady, sám se opuštění velmi bojí, samotu nesnáší a snaží se jí za každou cenu vyhnout. Také proto mívá často v oblasti partnerských vztahů rozehraných několik „partií" současně, a vedle hlavní a oficiální partnerské figury bývají ještě menší aktéři ve hře. Co kdyby se něco pokazilo, jako už mnohokrát, a nebo co kdyby se ve vztahu začal nudit? Co když ho partner přestane obdivovat, a nebo mu přestane přinášet stále nové podněty? Narcista vlastně zažije nudu vždy. Není schopen hlubšího prožitku, intimity, autenticity, vášně ani nadšení. I proto zkouší aspoň pro zpestření navazovat stále nové vztahy, co kdyby náhodou už jednou potkal tu/toho, kteří ho vyvedou z prázdnoty.

Když se dotkne jen okraje své hluboké vnitřní prázdnoty, zažívá bolestný pocit méněcennosti, který si přiznává jen ve výjimečných případech a hluboce se za něj stydí. Pocity studu a hanby jsou jádrem narcistovy osobnosti.

Narcista potřebuje od okolí uznání, potvrzení své důležitosti a unikátnosti a empat si pomocí těch druhých dokazuje, že za něco stojí, a tak se snaží, aby ho viděli a přijímali. Empat se do druhých vciťuje a dokáže odhadnout, co má udělat, aby se s ním nebo díky němu cítili dobře. Při setkání s narcistou se mu snaží přizpůsobit a narcista se na něj v úvodní fázi většinou snaží zapůsobit a zahraje mu divadlo plné „lásky, zájmu a porozumění" (nazývané jako „love bombing"). Empat, který je většinou citově vyprahlý, prožívá nadšení, že konečně našel partnera, jakého hledal. Uvádí se, že pokud se tato úvodní fáze odehraje podle výše uvedeného scénáře, tzn., že narcista se snaží ze sebe vymáčknout iluzi láskyplného chování, které empat uvěří, pak je to pro něj jeden z mocných důvodů zůstávat ve vztahu i v období, kdy už je dost zřejmé, že v tomto vztahu bude trpět.

Narcista a empat mají mnoho společného. Oba jsou závislí na potvrzení své existence od okolí, oběma chybí autenticita a empatie v pravém slova smyslu, oba mají pokřivené sebepojetí a vnímání reality. Co je činí rozdílnými, je míra (ne)citlivosti, a především zacházení s agresí, potažmo s vinou.

Narcista zažívá často pocity vzteku, hněvu a zlosti, ale není s nimi v kontaktu. Většinou si je nepřizná, ani když je aktuálně prožívá. Když už uzná, že je naštvaný, tak důvod svého vzteku projikuje na jiné objekty, vnímá ho jednoznačně venku, v chování těch druhých. Tedy on je nevinen, je obětí těch zlých druhých. Ti by se měli napravit a měli by ho pochopit. Naštěstí má často ve svém okolí nějakou zidealizovanou postavu, ke které se upíná, a která ho „chápe". Když ne v realitě, tak aspoň v jeho představě. V konfliktech většinou narcistova energie narůstá, často je tedy vědomě nebo nevědomě vyvolává. Konflikty a dramata také sytí jeho potřebu pozornosti a prožívat se jako oběť.

Empata naopak konflikty vyčerpávají, snaží se jim vyhýbat, někdy i za cenu ztížených životních podmínek. Zažívá často pocity lítosti, vzteku a zlosti. ale většinou svou agresi míří proti sobě. Vyčítá si svoje postoje, myšlenky i chování a má různé sebedestruktivní sklony. Vinu hledá u sebe, stydí za svoje prohřešky a většinou hledá způsoby, jak je napravit. A toto je ten diametrální rozdíl mezi empatem a narcistou.

Empat je schopen si připustit, že zodpovědnost za své myšlení a chování má on sám. Má tedy svědomí.
Pokud se dostane do bodu, kde se přestane obviňovat za to, co zase udělal špatně pro ty ostatní, a zjistí a procítí, že je to on sám, kdo si musí dát plnou pozornost, péči a podporu, může dojít k jeho radikálnímu prozření. Může poděkovat pocitu viny, že ho dovedl až sem, ale dál už by ho v sobě neměl živit. Potom objeví i nevinné vnitřní dítě v sobě. Dítě, kterým kdysi byl, a které v něm stále čeká na jeho lásku, pozornost a přijetí.

Prozření v případě narcisty bývá složitější, pokud vůbec nastane. Narcismus má velké množství podtypů a různou sílu. Osoby, které mají jen narcistické rysy, určitou sebereflexi, nějakou míru empatie a unesou konfrontaci, se mohou díky vztahu s empatem nebo psychoterapeutem určitě posunout.

Text: Eliška Dvořáková
Art: Catrin Welz - Stein, A Green Heart